Svitky Kahary – stíny minulosti

Vysokou halu chrámu zastíral kouř a zápach kadidla, který vyplňoval celou hlavní loď. Stíny, vytvořené několika svícemi hořícími po obvodu nabývaly v tomto prostředí děsivých rozměrů a tvarů, které se měnily, zatímco postavy v pláštích procházely kolem. Celé procesí se zastavilo uprostřed budovy, kde na prostém kamenném kvádru ležely tři svitky, ošlehané zubem času a osahané stovkami rukou.

Každá z postav na sobě měla dlouhou, nezdobenou kutnu, která volně splývala k zemi a přes hlavu kápi. Mlčky, v posvátném tichu a úžasu, všichni hleděli ke svitkům. Z davu, který obklopil podstavec se vydělila jediná postava. Starší muž sundal z hlavy kápi a tiše se poklonil svitkům. Jeho věkem vybělené vlasy svítily v tmavém prostoru, když se narovnal a na znamení úcty přiložil dva prsty na víčka svých očí. Poté se beze slova otočil a odcházel.

Jako na povel se v tu chvíli začali vydávat ke svitkům i ostatní – muži i ženy, mladí i staří, nejrůznější lidé, všichni spojení jen prostým oblečením a uctivým přiložením prstů na oči. Ticho chrámu rušilo jen šustění látky a dopady bosých nohou na dlážděnou podlahu. Ve chvíli, kdy větší polovina členů řádu Světla byla na odchodu se nad kamenným kvádrem ostře zablesklo. Stíny v okamžiku zmizely. Pohyb všech ustal.

„Ve dnech, kdy z tohoto chrámu zůstanou jen zrnka prachu z kamení, který teď tvoří jeho stěny, vyvstane hrozba, jaké zatím nebylo. Den se změní v noc a noc se změní v den, voda se změní v oheň a oheň ve vodu a z temné noci povstane hrozba, která …“
Jen malý kousek od svitků ležel na zemi muž, ruce měl rozhozené a oči doširoka otevřené. Všichni okolo od něj ustoupili v hrůze ze znesvěcení tohoto prostoru a rozhlíželi se, co se bude dít. Slova zatím dál plynula k uším všech a jejich obsah zaséval strach do mysli všech, kteří je slyšeli.

„… a zničit tak svět, jak jej známe. Pouze ti, kteří zůstanou věrní řádu Světla a budou schopni složit zkoušku těla, mysli i ducha, mohou odvrátit stín, který na naše potomky padne. Jen a pouze, pokud se jim podaří získat zpět všechny tři svitky a uchopit jejich moudrost, mohou zabránit…“
Davem strnulých postav se za hrobového ticha prodral převor – první muž, který toho rána ke svitkům přistoupil. Poklekl k muži a položil mu ruku na rameno. V očích se mu objevily slzy. První převor za posledních sto let, který se dostal takto blízko k proroctví. A dobře věděl, co to znamená.

„… následujte cestu světla, jen tak dosáhnete vítězství a věčná Tma nezahalí naše země. Světlo s vámi.“
S poslední větou muž zbledl, jeho oči se upřely do nekonečna. V následující chvíli, rychleji, než uplynul jeden nádech, se jeho plášť proměnil v závoj světla a muž i s ním zmizel. Každé proroctví má svou cenu. Všechny svíce zhasly v závanu vzduchu a paprsky vycházejícího slunce kreslily skrze okna po zdech děsivé stíny. Už nebylo cesty zpět.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *